Propustná hranice mezi životem a smrtí

Kniha: Nářek mrtvých (James Hillman, Sonu Shamdasani; Portál 2014)

James Hillman: Ale myslím, že tu jde o něco jiného. Podle mě je to spíš záležitost uvědomění, že mezi mrtvými a živými existuje propustná hranice. Mezi životem a smrtí. A my jsem to ustanovili tak, že smrt a život stojí v protikladu a my že se musíme držet od smrti dál, že je to jakási "nejzazší jinakost", že člověk umírá sám, a všechny tyhle existencialismy. Zdá se mi, že tohle nabízí naprosto odlišný způsob uvědomění - že denní svět je prostoupen tím druhým světem, všemi možnými drobnými způsoby, a že vždycky zaznívají vnitřní hlasy a mrtví představují varovné postavy. Že žijeme s mrtvými. To, co pokládáme za způsob života, může být spíše způsobem smrti. A to může být způsobem, jak najít intenzivnější život. Že ty dva nejsou nezbytně alternativami, že nejdřív člověk dělá jedno a pak to druhé.
(str. 32 - 33)

Na samé dno propasti beznaděje

Kniha: Soulcraft - síla duše (Bill Plotkin, Maitrea 2011)

Riskantním úkolem týkajícím se vašich zranění je jejich otevření, aby tudy mohla proniknout duše. Dovolte si být zničení, zbití, na dně, dokud se neprobudíte do svého významnějšího potenciálu. Vyvarujte se příliš časného pochopení své bolesti, příliš rychlého nalezení úlevy, svalování viny za své utrpení na někoho nebo snahy o odplatu. Nepodvolujte se tomu a nehledejte útočiště v sebeobviňování, sebelítosti nebo hraní role oběti či mučedníka. Ani se nesnažte ulevit si sebezapřením, cynismem, opouštěním vlastních snů a hodnot nebo paranoidním přesvědčením o nikdy nekončícím sledu dalších zraňování. Nechte zranění, aby na vás vykonalo svou práci, i kdybyste se měli propadnout až na samé dno propasti beznaděje. Když tam zůstanete dost dlouho, budete zbaveni těch osobních vzorců a připoutaností, jež musí zemřít, abyste se mohli znovu narodit do významnějšího života. Budete se znovu učit odpouštět a milovat.
(str. 131-132)

Mnohé cesty vyvolávají silná citová pohnutí. Když překročíme hranice do tajemna a posuneme se mimo svůj běžný vztah k světu, přivodíme si tím zkušenosti, před nimiž jsme byli předtím "chráněni". Některé nám nahánějí hrůzu, jiné vyvolávají pocity radosti a extáze. Někdy nás zaplavuje smutek z utrpěných ztrát a neuskutečněných snů, k nimž není návratu. Jindy zase doklopýtáme k nezaceleným ranám a bolestem, zlosti, pocitům viny, studu a zármutku, jež tam čekají. V každém případě nám emoce, s nimiž se setkáme při sestupu, nabízejí příležitost k hlubšímu sblížení se světem a vlastním pravým já.
(str. 157)

Dvě strašidla

Kniha: Kdo to tady řídí aneb Svobodná vůle a neurověda (Michael Gazzaniga; dybbuk 2013)

Čas a sémantika jsou dvě strašidla, která se objeví, přemýšlíte-li o příčinnosti. Když se lehkomyslně a hala bala použije slovo způsobuje, může nás to dostat do nekončící regrese otázek a odpovědí, jak by nás vyslýchalo dvouleté děcko, které se právě naučilo slovíčko proč? Jak upozorňují mnozí deterministé a redukcionisté, v této regresi tázacích "proč" se dostanete až k atomům a subatomárním částicím.
(str. 112 - 113)

Hornolužické Šestiměstí

Šest měst v Horní Lužici – Budyšín (Bautzen), Zhořelec (Görlitz), Kamenz, Lubań, Löbau a Žitava (Zittau) – uzavřelo roku 1346 spolek za účelem společné obrany obchodních cest. V této době býval zemský mír v regionu často ohrožen. Pro knížata z okolních regionů byla Horní Lužice velmi lákavá a důležité stezky, jako byla Via Regia, přepadávali lupiči. Šestiměstí získalo požehnání od císaře Karla IV. a pod jeho záštitou zažila města hospodářský a kulturní rozkvět.

Význam měst, která byla dlouho součástí Českého království, se odrazil i v označení země, které se předtím, než se během 16. století ustálil název Horní Lužice, říkalo Sechsstädteland, Země šesti měst, země Šestiměstí. Města hrála v této oblasti především důležitou ekonomickou roli, a to nejen jako střediska obchodu a řemesel (zejména soukenictví, později plátenictví, pivovarnictví, obchod s přírodním barvivem borytem), ale také jako vlastníci rozsáhlých pozemkových panství. Opírajíce se o své bohatství stala se zejména v 15. a 1. polovině 16. století vůdčí společenskou a politickou silou Horní Lužice. Projevilo se to v jejich zastoupení v samostatné kurii (obdoba dnešní komory) na zemském sněmu i ve sporech se šlechtou, které se podobají sporům mezi městy a šlechtou v Čechách na přelomu 15. a 16. století a které se táhly od 14. století.

Města se svářila se šlechtou už ve 14. století i v jurisdikčních a ekonomických záležitostech. Královskými privilegii získávala postupně právo vykonávat soudní pravomoc v okruhu půl míle od svých hradeb; okruh se posléze rozšířil až na 12 kilometrů, zahrnoval až několik desítek vesnic a nazýval se Weichbild (vikpilda). K městským soudům mohli být tak povoláváni i šlechtici a jejich poddaní, což bylo vydatným zdrojem sporů.

Ze sporů mezi městy a šlechtou v neklidné 2. polovině 15. století vycházela města dlouho vítězně. Na prahu 16. století byl zvláště ekonomicky silný Zhořelec, nejmocnější člen Šestiměstí, byť formální vedení městského svazu náleželo Budyšínu. Postavení Zhořelce se v podstatě vyrovnalo svobodným říšským městům a přítomnost zhořeleckých poslů u důležitých politických jednání svědčí o sebevědomí a vlivu tamních měšťanů.

Města získávala na prahu raného novověku také značný vliv na církevní a náboženské záležitosti a právě v Šestiměstí se začala nejrychleji šířit Lutherova reformace, byť v období husitských válek města patřila k oporám katolické církve. Moc Šestiměstí zlomilo potrestání hornolužických měst za účast ve stavovském odboji roku 1547.

Více na stránkách Poznáváme Lužici

Zuřivější než jejich šelmy

Kniha: O smyslu českých dějin (Josef Pekař; Rozmluvy 1990)

Vůbec, mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých germánů - u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme jsou státně organizovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni divokou bojovností: "národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá", čteme u nich u Kristiána, "Čechy zuřivější než jejich šelmy", čteme o nich v době Karla Velikého. Že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, je faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.
(str. 15; Svatý Václav)