Propustná hranice mezi životem a smrtí

Kniha: Nářek mrtvých (James Hillman, Sonu Shamdasani; Portál 2014)

James Hillman: Ale myslím, že tu jde o něco jiného. Podle mě je to spíš záležitost uvědomění, že mezi mrtvými a živými existuje propustná hranice. Mezi životem a smrtí. A my jsem to ustanovili tak, že smrt a život stojí v protikladu a my že se musíme držet od smrti dál, že je to jakási "nejzazší jinakost", že člověk umírá sám, a všechny tyhle existencialismy. Zdá se mi, že tohle nabízí naprosto odlišný způsob uvědomění - že denní svět je prostoupen tím druhým světem, všemi možnými drobnými způsoby, a že vždycky zaznívají vnitřní hlasy a mrtví představují varovné postavy. Že žijeme s mrtvými. To, co pokládáme za způsob života, může být spíše způsobem smrti. A to může být způsobem, jak najít intenzivnější život. Že ty dva nejsou nezbytně alternativami, že nejdřív člověk dělá jedno a pak to druhé.
(str. 32 - 33)

Na samé dno propasti beznaděje

Kniha: Soulcraft - síla duše (Bill Plotkin, Maitrea 2011)

Riskantním úkolem týkajícím se vašich zranění je jejich otevření, aby tudy mohla proniknout duše. Dovolte si být zničení, zbití, na dně, dokud se neprobudíte do svého významnějšího potenciálu. Vyvarujte se příliš časného pochopení své bolesti, příliš rychlého nalezení úlevy, svalování viny za své utrpení na někoho nebo snahy o odplatu. Nepodvolujte se tomu a nehledejte útočiště v sebeobviňování, sebelítosti nebo hraní role oběti či mučedníka. Ani se nesnažte ulevit si sebezapřením, cynismem, opouštěním vlastních snů a hodnot nebo paranoidním přesvědčením o nikdy nekončícím sledu dalších zraňování. Nechte zranění, aby na vás vykonalo svou práci, i kdybyste se měli propadnout až na samé dno propasti beznaděje. Když tam zůstanete dost dlouho, budete zbaveni těch osobních vzorců a připoutaností, jež musí zemřít, abyste se mohli znovu narodit do významnějšího života. Budete se znovu učit odpouštět a milovat.
(str. 131-132)

Mnohé cesty vyvolávají silná citová pohnutí. Když překročíme hranice do tajemna a posuneme se mimo svůj běžný vztah k světu, přivodíme si tím zkušenosti, před nimiž jsme byli předtím "chráněni". Některé nám nahánějí hrůzu, jiné vyvolávají pocity radosti a extáze. Někdy nás zaplavuje smutek z utrpěných ztrát a neuskutečněných snů, k nimž není návratu. Jindy zase doklopýtáme k nezaceleným ranám a bolestem, zlosti, pocitům viny, studu a zármutku, jež tam čekají. V každém případě nám emoce, s nimiž se setkáme při sestupu, nabízejí příležitost k hlubšímu sblížení se světem a vlastním pravým já.
(str. 157)